ivoivanov.cz

Pokud by se někomu jevil můj záběr jako příliš široký a položil by mi otázku, co je mou prioritou, odpověděl bych mu, že je to především radost z toho co dělám. Výtvarné umění a hudba mě provázejí celý život a obě média spolu zatím ochotně spolupracují, snad jen v oblasti finanční nebo časové mezi nimi občas dochází k menšímu konkurenčnímu boji.
Ale múzy se spolu nakonec vždy domluví.
P,S, Veškerý obrazový i zvukový materiál na mých stránkách je původní.

Somebody may think that the range of my artistic activities is too wide and may want to know what is my priority.
Making music or painting?
To be honest, since my young days I have been more or less evenly split between these two worlds.
Both calm, solitary and silent world of painting and loud, dynamically vibrating world of music have grown into my life and both worlds have become inseparable parts of my life. They have created mutually interconnected intricate net of channels that enables transforming one sort of energy into the other. That is why they do not compete with each other; they inspire, support and enhance each other´s expression tools range.
If colours and lines cannot bring some idea into life, perhaps sounds and rhythms may do the job in a better way.
This approach certainly calls for ability „switching from A to B“, which might be a sort of nightmare for somebody but this is not the case with me.
I like it since it makes me observe the aim from many different angles and it even sometimes shows if the idea is fertile or not. To give you an example, when I am practising any instrument, I like watching what I have painted although my mind is fully dipped into the world of music and vice versa – when I am painting I like listening to what I have just recorded.
This sort of „minor“ or side observing/listening often reveals some mistakes or room for improvement in my pieces.
This seemingly „not fully focused“ approach, brings me to another level of perception that I personally find as important and helpful as the first one. To tell the difference between the Crucial and the Marginal is most challenging issue not only in an art but in life as well.
But you can read more on this subject in each section´s intro, if you like
If you get the feeling we are at the same wavelenght after having checked my website, be sure I am open to any kind of collaboration. To me, the whole world is a stage.

Please, note that all uploaded material is original and copyrighted.

Vím, že hodnotit sebe sama je v podstatě nemožné, protože oči tvůrce nemohou být současně i očima diváka. Začal jsem si to uvědomovat již během svého prvního studia na AVU, kdy jsme na konci každého ročníku museli kromě závěrečné práce, předložit i vlastní písemné hodnocení toho, co jsme za oba semestry vytvořili.
Nejtěžší bylo získat odstup a odfiltrovat veškeré emoce, které tvůrce s dílem spojují. Mně pomáhá pouze čas. Když něco dokončím, pustím se raději hned do něčeho dalšího. Teprve až poté, co se „dílko“ dostatečně uleží, vracím se k němu a pokouším se o pohled pozorovatele, abych zjistil zda jsem se někam posunul nebo zda se jen točím v kruhu.
Často si v takové situaci vzpomenu na větu, kterou údajně pronesl Ravi Shankar:
„A good musician listens as much as he plays.“ Je zřejmé, že pokud člověk někam směřuje (a to nejen v oblasti umění), měl by být schopen rozdělit svou energii na dva proudy; jeden proud použít na samotný proces tvorby a ten druhý zaměřit na analýzu toho, co sám vytvořil. Postup se sice zpomalí, ale chceme-li udržet kvalitu, jiná cesta není.
Snažím se tímto krédem řídit a často se ptám svého „hlasu“ kam se vydat. Ale v bitevní vřavě naší každodenní existence, ho často není slyšet, protože pokud mluví, mluví velmi tiše. Nicméně nejtěžší není vnímat ho, ale řídit se jeho radou. Jsou totiž chvíle, kdy se mnou můj rádce souhlasí, ale často mívá i názor zcela opačný. A právě tehdy si uvědomím, že dostat dobrou radu je jedna věc, ale dokázat se takovou radou řídit, je věc druhá.
Musím si v téhle souvislosti (dnes už s úsměvem) vzpomenout na své první studium na AVU. Stál jsem před téměř dokončeným obrazem nebo kresbou, na které jsem mnoho týdnů pracoval a kterou jsem si s pocitem neskrývaného uspokojení prohlížel. Přišel Aleš, chvíli se díval  se mnou a pak řekl: „…nech to plavat a začni znova…“
Bylo mi v ten moment jako kdybych dostal ránu od nejlepšího přítele.
Dostal jsem dobrou radu od moudrého člověka, který mě velmi dobře znal a byl pro mne nezpochybnitelnou autoritou; a i když jsem někde hluboko v tom obrovském vnitřním zmatku cítil, že má asi pravdu, byly tohle nejtěžší chvíle mého života a dodnes si je dokážu vybavit do nejmenšího detailu.
Teprve po letech jsem to pochopil, a když jsem s ním později ve Středoklukách popíjel jeho „košer“ kávu, už nikoliv jako jeho student, ale jako jeho přítel, dodatečně jsem mu za jeho drsný, ale skvělý způsob vedení poděkoval.
Nacházet stále znova odvahu přestavovat systém, který jsme v sobě celá léta s pocitem oprávněné hrdosti pracně budovali a který tvoří podstatu naší identity a existence, překonat ješitnou rozpínavost našeho ega, nebrat vážně „již dosažené úspěchy“ a dokázat vykročit na novou, neprozkoumanou cestu, na níž se znovu staneme nejistými a hledajícími žáky, to je to, co nás chtěl Aleš naučit. K Ciceronovu „Dokud dýchám, doufám“ bych tedy ještě přidal: „Dokud dýchám, hledám“.
Pokud ale tuhle výzvu člověk dokáže přijmout, otevře se mu cesta k tomu, jak zůstat v kontaktu s celým vesmírem – se systémem, který nás stvořil a stále utváří a dokáže pak lépe porozumět nejen tomu, co se v něm odehrává, ale také pochopit proč se to odehrává. A možná nám také může pomoci, jak oddělit podstatné od nepodstatného (pokud o to stojíme 🙂 a neztrácet drahocenný čas zbytečnostmi, ale jít tou cestou, na které naplníme poslání se kterým přicházíme na svět ( snad ta trochu upřimného patosu na závěr neuškodí 🙂
A tak pokaždé, když se dívám na svůj obraz nebo poslouchám hudbu, kterou jsem nahrál, pokouším se proměnit svůj pohled tvůrce na pohled pozorovatele, abych pochopil kdo vlastně jsem, a co mám ukryto i v těch pokojích, o kterých jsem ani nevěděl nebo do kterých jsem se zatím neodvážil vstoupit.
Někdy nacházím věci, které mě potěší, jindy vidím naopak samou mizérii.
Otázkou tedy zůstává, zda člověk chce všechny ty k němu proudící informace přijmout a vyhodnotit. Protože být schopen průběžně přestavovat to staré a existující znamená vydat se na cestu nikdy nekončícího boje s vlastním já, na které nás budou provázet nepřetržitě provázet paní Pochybnost, její sestra Nejistota a občas se přidá i jejich třetí sestra Beznaděj (to že jsou tato tři abstrakta ženského rodu, je shoda čistě náhodná :-).
Dobře si vzpomínám, jak byl Aleš i ve svých osmdesátí letech, po všem co dokázal, stále nejistý. Když mi v den svých osmdesátin, u něj na Letné ukazoval kresby a plány zamýšlených soch a objektů, po počátečním zápalu a nadšení, končíval často svou větu slovy: „ale nevím Ivo, nevím…“
Aleš tu už bohužel není a mně bude navždy scházet jeho klidný hlas i jeho čtverácký úsměv. Tak moc bych se s ním někdy potřeboval poradit a zeptat se ho na jeho názor. Nebo bychom jen usrkávali červené víno a povídali si o ženách a já bych pak při zpáteční cestě autobusem ze Středokluk do Prahy, lehce ovíněn, o všem přemýšlel a sám si hledal odpovědi na své otázky.
Ale tahle doba se už nikdy nevrátí. A i když pochybuji o mnohém a moje životní cesta je plná klopýtání a karambolů, i po letech cítím, že vydat se na ni byla dobrá volba a neměnil bych.
Umění je pro mne něco jako starý, mlčenlivý přítel, který mne na této cestě provází.
Přítel, který vám neodpustí žádnou chybu a za úspěch vás většinou nepochválí. Když ale vidí, že ležíte na zemi příliš dlouho, dá vám lehkým dloubnutím do žeber najevo, že je čas se zvednout ze země a jít dál. A možná je to právě ten neustálý pohyb mezi radostí a smutkem, mezi nadějí a beznadějí, spolu s marnou touho po dokonalosti, které mě pohánějí na cestě vpřed,

And I am happy to say they have been able to cohabitate in my house up to now. Although I often feel as only a tolerable tenant. But having landlords like this requires making a sacrifice, doesn´t it? 🙂
This is how music and painting have become complementary counterparts nested into my life. Being engaged in both visual art and making music has considerably deepened my comprehension of each activity and it has delivered kind of „bird´s-eye view“ while thinking of my results.
And it has allowed me to take a fresh look at subjects of my interest from different points of view and more importantly, it has always helped me judge whether my aims are worth achieving or not.

Increasingly, I have always felt that dealing with different resources of creative energy has helped rejuvenate my imagination and prevents me from getting bogged down into the one-tracked mind vision of the world.
After getting my project done, I automatically get immersed into contemplative process that analyses what sort of energy has been transformed into or captured in my piece (if any).
The observing of my results delivers clear picture of a „state-of-heart“ and „state-of-mind“ status to me. That allowes me to tear down the existing structure of my ego and replace the outdated or undesirable elements with something better ( but newer does not always mean better :-).
The fact that I must accept ubiquitous signs of imperfection in everything
I have created not as a deprivation but as room for improvement has turned
making art into a sort of therapy for me.
And besides, this is an exciting way how to discover and consequently influence new parts of one´s personality.
It is something like if you get up in the morning and while standing in front of the mirror while doing your morning routine, every day you notice something new in your face.

As regards to Academy of Fine Arts where I got my MA Art degree, it was an amazing place to study and live. The spirit of artistic freedom and creative energy was hovering over all around. Our teachers supported all kinds of artistic activities and the only limitation was our creativity.
Every day we were given a new of challenge for exploring some new horizon.
So if I had an idea and I could not get it to work, I chucked it away and started again (which is quite hard to do now 🙂 And I and most of my colleagues have been able to benefit from it up to now.
Despite of being involved in all forms of visual art, music was all around us. Some of my colleagues were great musicians and after having been delved deep into creative processes, we spent hours jamming together in the basement studio and adjacent workrooms, surrounded by our paintings and sculptures. Playing music was an excellent way to relax after hours of concentration. What else one could wish?

But the principal moment of my life was meeting my Teacher Ales Vesely – a person who has influenced me in many crucial ways.
Not only was he an amazing artist, but he was very inspiring as a human being to me. I never stopped being amazed by his tolerance and his ability to observe the issue even from an opponent´s point of view…he is the kind of person I will always miss in my life and as a humble tribute to my Teacher, I tried to capture the place´s atmosphere in photo subfolder named „Ales Vesely“. He often pointed out that although the state of perfection is out of our reach, we must never stop striving after it. His creed has been running in my veins since that time.

To sum it all up, despite being afraid of „website overloading“ I have finally decided to place both picture and sound on my website because they are inseparable parts of me. They are a sort of elderly married couple – mutually connected,  exchanging information in their secret codes, peevish and often arguing, but loving each other.
I hope that if you take a look at both of them, you will be given a complete picture of me.