GRAPHICS

Jedna z těchto technologií – grafický kreslící tablet, se mi nedávno dostal do ruky a zaujala mě. Konečně nová technologická pomůcka, u které jsem zúročil léta strávená s tužkou nebo štětcem v ruce. Sympatické bylo také to, že kreslící plocha tabletu byla mírně drsná, aby co nejvěrněji navozovala iluzi pohybu tužky po papíře, rozlišení tlaku hrotu pera fantastické a odezva pera byla díky dedikované grafické kartě okamžitá. Musel jsem připustit, že technické možnosti téhle chytré věcičky posouvají práci grafika směrem od pouhého znalce grafického softwaru k opravdové kreativitě. Tablet nabízí možnost zachytit jedinečnost a originalitu grafikova kresebného projevu, což je vlastně na této práci to nejzajímavější a nejcennější.
Nicméně na tužku a papír nebo štětec a plátno nedám nikdy dopustit. A to z mnoha důvodů.
První důvod je ten, že jsem s papírem, čtvrtkami, tužkou pastelkami, křídami a barevnými inkousty začínal a mám je spojeny s mnoha osobními vzpomínkami.
Druhý a pro někoho možná překvapivý důvod je fakt, že tablet (a většina digitálních produktů) prostě nevoní a pohyb kreslícího pera nevydává žádný zvuk. Vše je čisté, tiché a kontaktně-bezkontaktní. Virtuální svět nul a jedniček nevydává vůně, zvuky a chvění jako skutečná hmota. Hmota, která reaguje na vše – napíná se, povoluje, krabatí, drhne, šustí, občas i vzdoruje, ale také spolupracuje, pokud to s ní umíme. To všechno dohromady ovlivňuje nejen dílo samotné, ale i tvůrce během tvůrčího procesu a tím spoluvytváří konečnou podobu díla.
Třetí důvod proč neopouštět klasické technologie je ten, že tyto technologie už svou kvalitu a stabilitu v souboji s časem prokázaly a vydobyly si tím v našem světě pevné a nezastupitelné místo. V drtivé většině nepotřebují elektrickou energii, jediným zdrojem energie je člověk sám. Tím vším pro mne vytvářejí malý, ale důležitý ostrov stability a předvídatelnosti, což jsou prvky, které našemu překotně a nekoordinovaně se rozvíjejícímu digitálnímu světu scházejí.
Proto pokaždé, když na nás média chrlí zprávy o tom jak se náš svět nenávratně mění, jak je staré nahrazováno novým, lepším, výkonnějším, podívám se zpátky v čase na to, co už lidé dokázali jen pomocí svých hlav a rukou.
Vidím nástěnné malby v hrobkách v údolí králů, stovky let staré japonské bonsaje, čínskou hliněnou armádu, Rembrandtovu Vlastní podobiznu nebo prostě jen poslouchám šumění stromů, zpěv ptáků a s úlevou si uvědomím, že náš svět má své vlastní, vnitřní, utajené tempo. Tempo nebo chcete-li puls, jehož frekvenci nedokáží ovlivnit ani výrobci počítačového hardwaru, ani finančníci burzovních trhů, ani papež, ani vědci se svou legrační umělou inteligencí a dokonce ani všemocný Doník Trampů se svým Twitterovým účtem…pravdu mají ti, kdo říkají, že podstata světa zůstává neměnná, ale mění se jen jeho formy. A tak je možná celá naše slavná digitální „revoluce“ jen jedna z mnoha takových přechodných forem.
Časem se unaví, zeslábne a přetransformuje se v něco jiného. Mě osobně by se taková představa vcelku zamlouvala.
Ve srovnání s klasickými technologiemi produkuje svět digitálních technologií sice velké množství vynálezů, ale stejně tak i spoustu nikam nevedoucích slepých cest, na kterých zůstaly jen miliony tun bohužel nezničitelných a dnes již nepoužitelných výrobků. Navíc celou, již tak dost složitou situaci ještě znepřehledňuje neustálý boj výrobců hardwaru s výrobci softwaru, kteří se snaží určovat směr budoucího technologického vývoje a kteří se velmi často, k mé škodolibé radosti, chytí do svých vlastních léček.
Představa, že štětec by bylo možno použít jen s určitým typem nebo značkou barvy nebo, že by tužka kreslila jen na papír určený výrobcem tužky, je stejně tak úsměvná jako děsivá. Svoboda rozhodování, možnost ignorovat stupidní masové trendy a jít vlastní cestou, to jsou podle mne trvalé a nezničitelné výhody reálného, fyzického světa před světem digitálním, ve kterém určují pravidla hry výrobci.
Podlézavá snaha zalíbit se, udělat všechno co nejvíce „blbuvzdorné“ a „user friendly“ a tím rychle zaujmout částečně znuděného a částečně zmateného zákazníka, který si rafinovanými marketingovými strategiemi nechá vnutit v podstatě cokoliv, je podle mne projevem snahy vytvořit zisk a se skutečným technologickým vývojem, nemá mnoho společného.
Mám za to, že opravdový vývoj probíhá mnohem pomaleji a jeho vzájemně provázané algoritmy jsou mnohem komplikovanější než domýšliví velkovýrobci technologického rádoby-pokroku vůbec tuší.
Ještě mě v téhle souvislosti napadá otázka, zda je touha objevovat a vytvářet nové vůbec slučitelná se snahou co nejlépe a nejrychleji prodat. Asi zcela výjimečně se mohou oba principy setkat, ostatně ve vědě i v umění takoví lidé existovali a existují. Ale možná je to jen výjimka, která potvrzuje pravidlo o vzájemné neslučitelnosti těchto dvou principů.
Ale ať už je to tak či tak, je jasné, že každá vývojová křivka dosáhne jednoho dne svého vrcholu, každá technologie časem vyčerpá svůj potenciál, každý trh se nasytí, a člověk, přesycen a možná i znechucen, se zase vrací zpět ke svým kořenům.
Mám za to, že spojí-li se lidský mozek a jeho schopnost pozorovat s lidskou rukou a její fascinující motorikou, máme před sebou nástroj, které vznikal stovky miliónů let a který člověk nikdy nebude schopen překonat z jednoho prostého důvodu.
Produkt jakéhokoliv systému nemůže být dokonalejší než ten systém, který ho stvořil.
V tomto směru jsem tedy spíše konzervativní a představa, že my a svět okolo nás se díky technologiím mění závratnou rychlostí, ve mně vyvolává spíš úsměv než obavu. Technologie nás nemění, ale spíše obnažují naší podstatu a ukazují, co všechno se v nás skrývá. Ukazují veškerou nádheru i ubohost, která v nás dřímá. A je to pohled, který určitě stojí za to.
Ale to nové, co přichází, mě zajímá a než si udělám názor, snažím se vše důkladně poznat. Pokud novinka projde, rád jí přidám do svého arzenálu.
Ostatně, je nejen užitečné, ale i zábavné z bezpečného vzdálenosti pozorovat tu rychle rostoucí, do všech oblastí našeho světa prorůstající džungli digitálních technologií, občas do ní vstoupit, pohrát si a uznale pokývat hlavu nebo si případně odplivnout a zase z ní odejít. Jít s davem, ale současně se nestát jeho součástí, je podle mne jediný způsob jak si zachovat odstup a jak být schopen rozeznat vzácné kvalitní zrno v nekonečné záplavě hnilobně páchnoucích marketingových plev.
(snad mi nebudete mít za zlé, že jsem si trochu ulevil 🙂
Závěrem tedy to nejpodstatnější 🙂
Sekci GRAFIKA jsem rozdělil na tři tématické části:
Klasická: suchá jehla, litografie, lept, atd.(z hlediska žánru spíše volná tvorba)
Logotypy: návrhy loga – výhradně vektorová grafika (užitá grafika)
Typografie: návrhy obalů knih, CD, desek a plakátů – kombinace rastrové a vektorové grafiky (také užitá grafika)