Malba je jedno z mála médií, které zřejmě nebude nikdy zasaženo virem masových digitálních technologií. Důvody mohou být dva. Jeden spočívá v rovině technologické a druhý spíše v rovině psychologické.
Malba je práce s hmotou, jejímž výsledkem je opět hmota, kterou nelze transformovat do jiné fyzické formy. Obraz, ať už je špatný nebo dobrý, je neopakovatelný originál a nelze ho převést na jedničky a nuly a uložit. Lze ho jen více či méně úspěšně napodobit.
Ale kopie obrazu se nemůže stát originálem a bude se od něj vždy viditelně lišit.
Navíc, obraz i jeho autor podléhají stejným zákonitostem jako veškerá hmota vesmíru. Zažijí své zrození a přes veškerou snahu restaurátorů či plastických chirurgů, oba směřují nezadržitelně ke svému zániku. Jen s tím rozdílem, že poločas rozpadu díla bývá obvykle delší než poločas rozpadu jeho autora. A i přesto, že technologie budou postupovat stále dál, věřím, že schopnost transformovat hmotu a pak jí znovu sestavit do původní podoby aniž by došlo ke změně na molekulární úrovni, lidé nikdy nezískají a právo zrození i smrti zůstane výhradně v rukou Velkého Tvůrce. Nemožnost replikovat originál a šířit ho po sítích ve virtuální podobě, staví naštěstí malbu mimo zájem většiny. A spolu s sochou a grafikou bude tvořit nezničitelnou trojici základních kamenů výtvarného umění. Dále hraje roli i to, že malba je náročná na znalost technologií a vyžaduje velkou manuální zručnost, která musí jít ruku v ruce s trpělivostí. Už jen samotná příprava plátna, na jejímž konci před námi spočívá napnuté, vonící, bílé plátno, je vlastně určitý iniciační rituál, který by měl ukázat, zda si adept malby vůbec dokáže vybudovat prostor ve kterém bude tvořit. A pokud projdeme touto první branou, čeká na nás další a technologicky možná ještě náročnější úkol – a to je samotná práce s barvou. Akryl je více měně „user-friendly“ ale pokud pracujeme metodou olejomalby, musíme se seznámit nejen se složením barev a jejich pojidel, s vlastnostmi pigmentů, olejů, ale případně i s technikou kladení lazurovacích a uzavíracích laků. Bude nás stát hodně času a peněz :-), než přijdeme na to, které barvy se mají rády, které ne a proč. Mezi barvami existuje obrovské množství technologických i estetických vztahů, které není snadné obsáhnout a pochopit, protože se vyvíjely spolu s námi celé stovky miliónů let. A z barvy a naší schopnosti ji vnímat, se stal fenomen, který tvoří jeden z pilířů naší existence. A i když vědci i teoretici umění tuto oblast neustále zkoumají, osobně si myslím, že dialog, který spolu vede náš mozek a barvy, nebudeme nikdy schopni úplně rozkódovat. Myslím tedy, že souhrn všech těchto vlastností předurčuje malbu k tomu, aby se nikdy nestala předmětem zájmu mas, které vyžadují aby výsledky snažení bylo možno okamžitě zviditelnit a co nejdříve předvést ostatním soukmenovcům :-).
Malba, stejně jako všechny oblasti umění, nesnáší zbrklost a spěch. Ten kdo pracuje s hmotou, ji musí nejprve trpělivě zkoumat, pochopit ji a respektovat její zákonitosti. Teprve pak mu hmota ukáže svoje tajemství a může začít skutečná, smysluplná práce. Tah štětcem, je jako slovo, které pronesete a které už nelze vzít zpět. Malba – to je nekompromisní svět destruktivní editace, kde malíř nese odpovědnost za každý krok, který udělá. Nelze ho (až na malé výjimky) vzít zpátky – žádné „Undo“ a „Redo“ zde neexistuje. Pokud člověk váhá, můžete se pouze zastavit. Ale dříve či později si musí určit směr a pokračovat dál. Dobrá fotka může být někdy dílem náhody, ale dobrý obraz nikdy. Proto mám malbu tak rád – chce slyšet jasný názor a na rozcestích si žádá to jediné správné rozhodnutí. A tak to má být, protože na malířově rozhodnutí závisí budoucí život obrazu – špatný obraz nemůže žít šťastný život. Tolik tedy moje úvahy o malbě. Pokud jde o mě, až na pár portrétů a zátiší dělaných před mnoha lety na zakázku, se věnuji spíše abstraktní malbě. Je to samozřejmě z nouze ctnost, protože portrét i figuru mám rád a chtěl bych se oběma žánrům věnovat, ale bez ateliéru to prostě nejde. Na druhou stranu mi abstraktní malba nabízí velkou výrazovou svobodu, možnost improvizovat a kdykoliv změnit směr, protože nesměřuji ke konkrétnímu výsledku. Je to podobný stav jako když máte chuť běžet, ale nemáte žádný cíl ani časový limit. Prostě se rozběhnete a můžete běžet jakýmkoliv směrem a jakkoliv dlouho. Jediným limitem jsou vaše síly. (proto, když někdy nevím jak dál, začnu experimentovat například s texturou plátna. Přidávám tmely, pryskyřici, kousky papíru nebo plátna a struktura, která po určité době na plátně vznikne, mi napoví jak dál. Struktura vytváří tvary a ty si říkají o barvu a barva pak určuje další struktury. Teprve když se oba konce kruhu propojí, začnou vzájemné vztahy fungovat. Struktura pro mě tedy není pouhý ozvláštňující doplněk, ale tvoří spolu s barvou a linkou základní trojici výrazových prostředků, kterou se snažím udržet v rovnováze). Oproti tomu práce podle modelu znamená nepřetržité pozorování, poměřování proporcí a případně jemné probouzení usínajícího modelu :-). Levá hemisféra neustále počítá vzájemné poměry, úhly, poměřuje, vyhodnocuje a opravuje a motorika pravé ruky musí být pod maximální kontrolou. Pro mě je to vysilující a naprostou koncentraci vyžadující proces; odměnou je mi pak ale to, že vidím, jak lidská tvář nebo předmět pozvolna získává svou podobu a začíná na plátně žít svým vlastním životem. Zvláštní, magický pocit jsem zažíval poté, co model odešel a já jsem zůstal sedět na židli sám před obrazem. Díval jsem se na něj a po nějaké době jsem začal cítit, jak z něj na mně zpětně vyzařuje energie zachyceného modelu propojená s mou vlastní. Jakoby se životní energie modelu přenesla skrze mou hlavu a rukou na obraz a bude z obrazu vyzařovat ještě dávno poté, co já i můj model opustíme tento svět. Ve vztahu malíře a jeho modelu funguje zvláštní magie a já ani necítím potřebu ji chtít rozkódovat (pokud bych toho byl vůbec schopen).
This section contains most of the paintings I have made since my young days.You might notice that abstract paintings represent the substantial part of this section
Although I love portraying and capturing the unique story embeded into human face has always been the biggest challenge for me, it is out of my reach right now. Suitable painting studio where good spirit and light dwells is quite hard to find for me these days.
So I am trying to live my life modestly in a small place at a suburb of Prague as a mere observer of life. But the idea of bringing my painting and drawing visions into the life is still alive. The well of inspiration has not dried up and it is just waiting for its chance to turn its energy into a real piece of art. At least I hope so 🙂 As for the paintings you may probably notice that I do love working with textures.
Generally, the texture of the surface I paint on is an organic part of a painting and it provides a balance between three fundamental elements: colour, line and texture, which is what I endeavour to achieve. At the times I had a studio I spent hours experimenting and preparing special mixtures I applied on a canvas before I started painting because the patient observing of the dried up texture on canvas often told me which way to take. Not speaking about the fact that creating the texture was (and is) an important part of any creative process to me. I even paid a lot of attention to creating sort of natural textures when painting a portrait or still life. I was carefully chosing a brush of the specific material and size and then I was chosing certain type of canvas. Needless to say I have always loved these preheating procedures because each step of a long journey is as important as a journey itself. Ancient Masters used to say: before you start you should know if the brush loves the surface… As for the painting techniques, I fancy exploring new areas as well as using traditional techniques as acryl, oil and tempera. Besides, I like using dry and oil pastel, Chinese Ink, Sepia Ink, Calligraphy Inks and metallic colours together with gum resin, board chalk, coal ash, plaster and many other materials.