PHOTOS

Kromě toho, na rozdíl od obrazu, který většinou vzniká v uzavřeném mikrosvětě ateliéru, je pro mne focení spojeno s otevřenou krajinou, pohybem, hlukem, zvířaty a lidmi. Vnímám ho jako více dynamický, extrovertní proces a samozřejmě také jako vítanou fyzickou aktivitu.
Při svých toulkách prolézám známá i méně známá místa, a pokud mě nějaké opravdu zaujme, hned nefotím, ale posadím se a snažím se proniknout do jeho (nejen světelné) atmosféry.
Tím pádem se často vracím domů bez jediné fotky, ale odměnou mi bývá neskromný pocit, že jsem snad něco málo pochopil a příště to budu schopen nějak zúročit.
Jako mnoho lidí mé generace, jsem začínal s fotoaparátem Směna, později přišla dvouoká zrcadlovka Yashica a pak jsem si koupil na inzerát vysněnou Practicu. Fotil jsem většinou na černobílý Fomapan a ORWO a někdy se mi poštěstil dokonce ILFORD.  Jako foto-papír jsem si oblíbil dokument, který měl sice velké zrno a nízké rozlišení, ale fotky měly zvláštní charakteristickou kresbu, připomínající spíš grafický list než fotografii.
V černé komoře dejvického bytu svého kamaráda-fotografa, jsem pak pod jeho dohledem vyvolával, tónoval a leštil svoje první fotky.
Červené světlo malé žárovky se ztrácelo v mracích kouře z kubánských cigaret bez filtru značky Ligeros, vedle zvěšováku stála láhev šedesátiprocentního destilátu z pampelišek a téměř nedýchatelný vzduch vibroval hudbou Franka Zappy a King Crimson, kterou do dvou obrovských beden z Hi-fi klubu tlačil páskový magnetofon Tesla B-100.
To byly dávné analogové časy, na které rád vzpomínám.
Svou digitální éru (okolo roku 2000) jsem zahájil s bazarovým kompaktem Olympus (viz. fotky z mého druhého studia na AVU).
V roce 2008 jsem pak přešel na zrcadlovku Pentax, kterou jsem nafotil většinu fotek na mém profilu.
Původně jsem začal fotit hlavně proto, abych si vytvořil nezbytnou fotodokumentaci pro své portfolio. Časem jsem ale začal chodit s foťákem
i ven, mimo ateliér a fotil jsem téměř všechno – fascinace digitální fotkou,
která není omezena dvaatřiceti políčky kinofilmu, u mne propukla naplno a bez zábran. Když toto stádium přešlo a zpomalil jsem, začal přemýšlet čím dál více přemýšlet nad tím, proč vlastně tak rád fotím.
A napadlo mě, že kromě dokumentární funkce, je fotka (i film) úžasný prostředek, kterým lze bojovat nejen s pomíjivostí a proměnlivostí našeho světa, ale i s naší tragicky krátkodobou vizuální pamětí.
Možnost zachytit na fotce obraz lidí nebo míst, která tvořila nebo dosud tvoří zásadní součást našeho života, nám nabízí jedinečnou šanci vnímat náš život jako kontinuální a nepřerušovaný tok. Umožní nám vrátit se zpátky v čase a propojit si okamžik z dávné minulosti s okamžikem našeho přítomného života a uvědomit si jeho trasu, směr, spletitost nebo naopak přímočarost.
Nad ničím se tak krásně a zároveň smutně nepřemýšlí jako nad fotkami, aspoň tak to mám já 🙂
Stačí pohled na naši fotku v dětském kočárku, a během jediné chvíle se odpoutáme od ze všech stran útočící přítomnosti a ponoříme se do světa, který už sice není, ale jehož otisk si v sobě neseme.
Otisk, který je v nás uložen a který možná stále určuje směr cesty po které jdeme.
Zaznamenat jedinečnost prchavého a přece nádherného okamžiku, který se během malé chvíle navždy rozplyne – to je můj marný souboj s časem, ale současně i velká radost, kterou mi dává fotografování.
Čas nezná soucit (možná právě to je podstata spravedlnosti). Nekompromisně sprovodí ze světa nejen vše obludné, ale stejně tak i vše krásné aby tím uvolnil místo věcem příštím.
Proto, ať už fotím lidí, zvířata, předměty nebo krajinu, mi jde především o to,
jak fotkou zachytit jedinečný a neopakovatelný moment existence objektu, dříve než ho navždy a nenávratně pohltí věčná řeka času.
Moje potřeba fotit s věkem lehce narůstá.
Zřejmě tím, jak sám stárnu, uvědomuji si stále více dočasnost existence nejen své vlastní, ale i všeho co mne obklopuje a cítím potřebu některé obrazy našeho světa uchovat.
To, jak rychle a bez varování, může  zmizet kdokoliv a cokoliv, co považujeme za pevnou a jistou součást našeho života, jsem si uvědomil po Alešově smrti, když jsem si procházel všechny fotky, které jsem u něj ve Středoklukách udělal.
A tak fotím dál.
Asi průměrně a možná i špatně.
Ale pokaždé, když se svým deset let starým fotoaparátem vyrážím ven na další předem prohranou bitvu s pomíjivostí a neuchopitelností naší existence,
mám stále pocit, že má cenu v tom pokračovat.
A tak ať už je váš pohled na fotografii podobný nebo zcela odlišný,
věřte, že budu rád, když vás moje fotky budou bavit.

I start off with observing. Some say that observing is the crucial and inseparable part of any creative process and I absolutely agree with them.
It allowes me to understand the essential aesthetical principles of the object (why I like it or why I don´t) and then I link the object with the existing „light and shade“ conditions of a given place.
At the end I start thinking about trying how to transform its three-dimensional aura into the two-dimensional world (if possible) without degrading it.
And more often I try to transform (or reduce if you like) the colourful world vision into greyscaled one. But I am finding it quite hard since the colours rule our world and are overwhelming us by their ubiquity (this is why I love both dawn  and dusk light atmosphere – almost no colours, just shapes :-).
But this part of process has usually taken its place when I am sitting in front
of my computer.
I love both taking photos of humans and beings off guard to capture the uniqueness of the given moment and meticulously arranged compositions.
No matter what I photograph, it always brings me joy, deeper comprehension of the world I live in and extended reality perception that forms the way I enjoy my existence.
I wish you could share this feeling of mine in my photos.